Hakuna s Matátou

Attanomumwenda - Nkaagamumukaga

Dr. On – Střípky z natáčení

Nejprve si prosvištíme některá slovíčka:

Attanomumwenda – Padesát devět

Nkaagamumukaga – Šedesát šest

E'ssomero – Škola

Firimu – Film

E'ddagala – Lék

Oku-lwa – Zdržet se

Prolog: Volný čas je nebezpečná věc. Možná proto se u nás vždycky léčil prací. Když máme volnou chvíli, začneme vymýšlet kulišárny. To jednou takhle za márnicí nás napadlo, že by bylo prima udělat nějaké promo video pro Charitu přímo z místa činu. A že bychom mohli pozvat honzova bráchu, který to umí roztočit. A navíc má dron! Za tři týdny nato sedí Tomáš v letadle a nás čeká týden natáčení. Ještěrka přes Elgon vyhladověla a možná i chcípla, a tak může návštěvník směle přijet.

Máme chuť na špagety. Tak si dáme špagety. Se zeleninou z trhu. Honza se při placení rajčat ptá na cenu a vytahuje peníze, když se vyjednávání chopí Betty. Po africku. Deset minut vášnivé diskuse a cena je rázem úplně stejná. Debata nicméně proběhla, a tak je vše v pořádku. Po dlouhé době evropské jídlo. Dva balíčky špaget na posezení, šok pro vyhladovělý GIT, čtyři hodiny v limbu a čas na přípravu uvítání pryč. Semestrální jídelní rytmus is back.

Josephova zkratka kolem Kampaly. Je to sice dál, zato horší cestou. Jezdí tu samé osobnosti. Proto každých deset metrů stojí retardér navržený tak, aby jemně pohladil podvozek. Afričany zdrží podobně jako plná čára. Závora před letištěm je nejasným symbolem: pro evropana znamená asi tolik – zastav, vezmi si lístek a počkej, až se otevřu; pro uganďana – překážím, rychle mě objeď, ať nemusíš přemýšlet, proč tu jsem; na letišti pak uplať pokladního, pokud jsi bez lístku a máš s sebou bělocha, který to zaplatí.

Letiště známé z TV – operace Entebbe. Kolorit nejnevychutnatelnější kávy Nescaffé OutDate a oschlé sumbusy doplní sedmnáctiletý vojín s AK-47 elegantně popuštěným proklatě nízko k pasu ve stylu Roberta Trujilla.

S poctivostí dojdeš daleko, ale bez dronu. Polovina letadla obchází kontrolu, Tomáš se jako pravý skaut staví před x-ray. Vojanda spatří dron. Jeho dovoz je již půlroku pololegální. Po hodině vítáme naštvaného kameramana s lístkem z letištního depozitu a bohatou zásobou peprných slov v ústech. Čau brácha. **************** kluci.

Joseph, shouldn‘t we go in left lane? Dálniční svodidla máme evropsky nalevo. V Ugandě by to ale mělo být naopak, ne? Sorry kluci, nějak jsme se dostali do protisměru. Na třech pruzích se však pohodlně otáčíme a škrtáme si jednu z posledních položek na seznamu „co jsme spolu ještě nedělali.“

Naše rodiny mají whatsappové konverzace – Matlafous family a Deset malých muzungů. Před deseti lety nepředstavitelná věc – přizvat staroušky do group chatu – se přetaví v nebetyčnou zábavu pro celou famílii. Tomáš se na té reslerovské chlubí, že v sotva dostavěném charitním centru má evropský záchod, teplou vodu, dvojpostel, pračku, lednici a wifi. Nezávidíme, máme radši svůj kumbálek. Ráno jdeme na návštěvu – těšíme se na zátěžový test sociálních zařízení. Vzhledem k nedokončenosti projeku Tom hlásí, že voda dnes neteče (v některých situacích zjištěno ex-post) a wifi nemá povolené soušly na nový měsíc (ze sociálních sítí se v Ugandě platí daň). Moskytiéru jsme mu pověsili na klacek od kasawy. Máme rádi svůj zkolaudovaný kumbálek.

To, co přišlo příští ráno, nejde jedním slovem popsat. Faraonova pomsta, rána pod pás, břišní tanec, těžká hodina, protržená přehrada, rozladěný baryton, buikewská lítačka, vířivka, bahenní orgie, bublifuk, diarhoická povodeň, turecký masakr, střevní holokaust, pochod vibrií, salmonelova pomsta, armageddon. Jak chcete. Proklínáme špagety a sumbusu. Konvertujeme na víru ve svatý nifuroxazid. Po třech dnech vstáváme slavně z mrtvých.

Točíme ostošest. Komunitní projekty jako Share-a-Cow, Build a Well nebo Save and Loan Communities jsou geniální konkrétní rozvojové pomoci nejchudším vesnicím. Kamera nás zavede do krajin, které jsme doteď neviděli. Hliněné stěny, slaměné střechy, pár zvířat, banány, káva. Na úzké hliněné cestě převrácený náklaďák. Druhý ho zapřahá na lana, černoši mezitím lopatami hází vysypaný obsah na obrácenou korbu. Neptáme se, nedivíme se.

Houstone máme problém. Tomova SD karta v přepočtu za milion UGX nefunguje. Ochotně vyndaváme ty své z fotoaparátů a nabízíme je našemu kameramanovi. Jeho znechucení nad 8-gigabajtovým úložištěm mluví za vše. Kamera hlásí místo na 7,5 minut videa. Dělali jste někdy rozhovor z černochem? Tohle bude opravdu výzva.

Večer kontrolujeme, co jsme přes den natočili. Tom místo svého notebooku vzal raději dron. Výsledek je drtivý. Dron nemáme, Ondrův noťas rozjede jenom zvuk a Honzův vytváří z videa dokonalý komix s jedním snímkem za 15 vteřin.

Emergency řešení – Bernadeta půjčuje na den dron za 750 tisíc UGX. Chlápek překvapí a přijede skutečně v devět. Škoda jen, že na jiné místo. Náš list možných katastrof však zůstává stále nedotčený. Až do 11:00 a.m. Baterky jsou tři, vlastně jenom dvě, třetí nefunguje. První zkoumání záběrů odhaluje poškrábaný kryt kamery. Jediné řešení je létat bez ochrany. Postupně proškrtáváme list. Točit začínáme ve 1:00 p.m. Kromě večerního deště se nám však natáčení podaří a zabavení drona místní policií (každý let podléhá povolení) sídlící přes ulici se naštěstí nekoná.

Křtíme charitní centrum. Natáčecí tým je po práci pod ugandským sluníčkem vyprahlý a svých XX piv si tak opravdu zaslouží. Honzovi by nebylo nepříjemné přijít na návštěvu a klidně se během ní osprchovat v teplé vodě, kdyby jen už konečně tekla… Musíme přijet v zimě po kolaudaci.

V nemocnici je nový doktor. Jmenuje se Martin. Obličej kulatý jako měsíček, usměvavý, pracovitý a sranda s ním bude taky. Trochu introvert, jakoby protiklad Joela. Zve nás na císaře. Oblečený v operačním hlásí do kamery, že jeho oblíbený obor je interna. Ondrův milovaný oxymorón intervenčí internista tak před námi ožívá. Jo a slyšel jsem, že jste jich tu udělali už hodně, půjdete na něj spolu?

Spali jsme spolu na manželské, pod jednou moskytiérou, jeli v protisměru na dálnici, prali si spodní prádlo v jednom kýblu, jedli z jednoho hrnce, dostali stejně imobilizující průjem, sjížděli na běžkách schody činžáku, dostali na chlup stejně bodů u přijímaček opilí po hodině spánku, vozili se v kontejneru na plasty i papír, udělali naráz zkoušku z biochemie, ale císaře? Toho jsme ještě nedělali. Ale jen když půjdeš do sterilního k nám a kdykoli zakročíš. Deal!

Tom odlétá. Z departures. Dron leží na arrivals. Úřednice chce boarding pass. Tom namítá, že by musel odevzdat bágly, ale do nich potřebuje dát drona. Úřednice namítá, že ho může vzít s sebou do letadla. Tom namítá, že má batoh plný objektivů a druhý jeho společnost nepovoluje, proto musí dát dron do zavazadlového prostoru. Úřednice namítá, že systém to nepovoluje, protože musí nejprve sehnat boarding pass a k tomu odevzdat bágly. Tom namítá... Tak si tak hezky namítají, až ho zachrání sličná letuška od KLM a vyřeší situaci zadními cestičkami. Resp. vyzvednutím dronu za doprovodu policejní eskorty, která se ujišťuje, že nezruší letenku a neuteče načerno točit gorily. Vše se v dobré zvrátilo. Tom přistává v Praze (nutno říct, že tu dělal denně jedenáctky a musí toho mít plný dron), máma s dítětem jsou v pořádku na pooperačním, v pokoji bordel jak v tanku a my spíme do dvanácti. Sula bulungi.