attanomunya attanomonana

Mt. Elgon

   V dnešním speciálním díle si dovolíme publikovat precut a podrobný návrh scénáře pro příští vydání Cestománie. Pořadem vás měli původně provázet pánové Bartoška a Lábus. Jeden Jirka se však zapomněl na Karlovarském festivale, druhého jsme ztratili v první hospodě v Kampale. Nezbylo nám tedy, než se vydat do hor na vlastní pěst a krásy národního parku Mt. Elgon vám předat osobně.

Honzo, mapu máme?

Neboj, sehnal jsem nejpodrobnější v celé Ugandě. Měřítko skoro 1:1.

Tak to můžeme vyrazit. 

Na blížící se Mt. Elgon upozorní značka u cesty.

Škoda jen, že ta obloha vypadá trochu zapeklitě. 

 Ondro, proč se na mě takhle směje.

Protože mu za okamžik zaplatíš 240 dolarů a k tomu skoro milion šilinků.

Pro milovníky filmu Život Briana „Crusifiction party, hmm hmm, morning.“ 

Za pár šilinků je možné pronajmout si nosiče nebo kuchaře.

To bychom se ovšem nemohli ukázat doma, a tak si vše neseme na hrbech sami. 

 Trošku se bojím, jak se na mě ten dobrý muž s prstem na spoušti usmívá.

Obavy stranou, čtyřicet let staré AK-47 je tu kvůli levhartům a krajtám. 

 Rolníci tu v potu tváře okopávají svá úrodná políčka.

Všudypřítomná červená hlína tu ustupuje černozemi a místní tu umí vypěstovat cibuli o velikosti dětské hlavičky.

 Tak už nemudruj a pojď dál. V mraku se musíme držet pohromadě, ať se neztratíme v pralese.

Však jsem vám v patách, jen nechápu, jak může v těch gumákách takhle chvátat.

 Věčně vlhký prales skýtá domov pěti druhům opic.

Musíme šetřit slivovicí, abychom nepřidali šestou.

 První zastavení v Sasa River Campu. Nosiči a kuchaři ostatních výprav se zavírají ve srubu.

Pro bílého je tam nedýchatelno, a tak můžeme pouze hádat, jestli pokuřují naši fajfku nebo vaří oběd.

 Konečně vylézáme na horskou planinu.

Prales se tu drží do neuvěřitelných 3200 metrů.

 

 O kousek výše začínají růst typické rostliny národního parku Mt. Elgon. 

 Počkejte na mě, začínám vás ztrácet. Vlhko, vlhko, vlhko. Výška 3400 m.n.m. Představa skalnatých hor od dvou tisíc výš se rozplývá.

 S představou se rozplývají i déšť a mraky a za nimi hory vidíme vysoké, jejichž štíty hvězd se dotýkají.

 Podívej, konečně první výhledy. A když se podíváš pozorně, uvidíš za sebou maskovaného Pavlíka.

 Po dvaceti kilometrech vidíme střechy základního tábora. Mude Cave, 3500 m.n.m. 

Máme hlad, mokré boty a za námi jdoucí kuchař nám neříká pane.

 A podívej, v kempu už někdo brousí mačety. Snad nás pustí k ohni a nechají nás prohřát zkřehlé kosti.

 Ze dvou vlhkých kmenů a pár větviček vytvoří za pomoci mačety improvizované ohniště a na něm připravují rýži, fazole i kousky masa. 

Jednoduché, prosté, ale okouzlující.

 Je šest hodin, Slunce rychle zapadá. Čas postavit stan.

Našinec v kouřové chýši spát nemůže, do dvou hodin by se udusil.

 Copak to tu trhají? 

Ne, skutečně nejde o sklizeň bavlny. Jedná se o takzvanou everlasting flower, která prý nikdy nepřestane kvést.

 To jsme ale měli kliku, že nám ty boty v noci u ohně usušili.

To ano. Začínám rozumět tomu, proč lezou nahoru v gumákách. Nám nicméně ty boty alespoň sluší.

 Jednou za čas tu můžete narazit i na domorodé turisty (Jediní dva Uganďané, které jsme na horách potkali).

 V tomhle jezeře se můžete vykoupat, vážně nám nabízí náš průvodce.

Děkuji pěkně, nebude-li vám to vadit, s koupáním ještě pár dní počkám.

 Na obzoru vylézají majestátní obři. Úchvatná podívaná.

Jen se trochu obávám, že všechny vrcholky jsou nižší, než cíl naší cesty.

 

 Naštěstí jsme pečlivě vybaveni, a tak po osvěžujícím doušku pokračujeme opět vzhůru.

Domácí Němcovice ve sportovní láhvi od Tomáše (product placement warning) nás žene blíže k nejvyššímu bodu kráteru Mt. Elgon.

 Mijíme prví čtyřtisícovku zvanou Jackson´s summit.

Oči nám lišácky zablesknou, nicméně Jacksona necháváme jiným a pokračujeme na Wagagai peak (který se pyšní čtyřitisícitřistadvacetiajedním metrem. Je tak tedy o celých 156 metrů vyšší).

 Ondro, nezabloudili jsme do Mexika?

Ale kdepak. Toto jsou typické rostliny pro vysokohorské národní parky v Ugandě. Jejich jméno si bohužel nepamatujeme.

 

 První pohled na Wagagai peak.

Počkej, nechvátej, začínám se zadýchávat.

 

 Honzo, to na protilehlé straně jsou nějaké konkurenční hory?

Kdepak. Jedná se o druhou stranu kráteru tentokrát z Keňské strany.

 

 Nad Keňou se stahují mračna. Raději půjdeme dál.

 Mt. Elgon byl původně nejvyšší horou v Africe. Nyní se jedná o spící vulkán, který soptil lávu před 11 a 24 miliony let.

Tato hora si však ponechala alespoň jedno prvenství. Jedná se o rozlohou největší samostatnou sopku v Africe.

 Vrchol se nachází poblíž hranice Ugandy s Keňou v neuvěřitelných 4321 výškových metrech.

Netrénovaným Evropanům (jako jsme my) tu buší srdce rychlostí přes 140 tepů za minutu.

 Všude dobře, na horách nejlíp.

Tak vidíš, přeci jsme to dokázali. Co takhle zajít ještě na Jacksona?

 

 Průvodce nám ukazuje stopy v hlíně.

Patří druhu antilopy zvanému Daika.

 Raději bych dal Jacksona až v kempu, ty mraky se mi nelíbí.

Jenomže strážný Paul nasadil vojenské tempo a už dupe kopec nahoru.

 

 Pavlík už sedí na skalní římse. Z dálky vypadá jako Krakonoš bafající svoji dýmku.

Zase tak nepravděpodobné by to nebylo. Zemědělci tu na úpatí hory vypěstují opravdu cokoli.

 Zátěžový test obuvi vyšel jednoznačně ve prospěch pavlíkových gumáků.

 Poslední pohled zpět na Wagagai.

Smutni z loučení, avšak plni radosti ze zdolání vrcholu a tuňáka z konzervy začínáme naší cestu dolu.

 Ty rostliny tu vypadají tak suše.

Vydrž, přibíhám na pomoc.

 Díky nošení tradičních ugandských barev jsme vidět na hony daleko.

Zato pavlíkovo maskování je důkladné. Jen stěží ho před námi rozeznáváme. 

 Neuvěřitelné, že v téhle vlhkosti dokáže někdy hořet.

 Připadám si jako na cestě z Tichuany do Arizony.

 Jacksonovy stáje se na obzoru obzvláště vyjímají.

Vypadá to, že koně uvnitř jsou pěkně schvácení, když se nad nimi tolik páří.

 

 Salomon rock-mountain edition 2019.

Ano, tyto boty si na trhu jistě najdou své místo.

 A Panga. Sekyra, pila, nůž a meč v jednom.

Svoji všestranností si rychle získá vaše srdce.

 

 Lišejníky ze stromů se splétají do metrových provazců.

Hlavně se na nich nehoupej jako tenkrát na té liáně.

 Cesta deštným pralesem může nastražit všelijaké překážky.

To vskutku. Někdy to až vypadá, jako by se Tolkienovi bájní enti dali do pohybu.

 Cesta zpět nás bezpečně zavedla do mraku.

 Pod ním se však vždy najde kámen pro zasloužený odpočinek.

 Hlavně se neohlížej přes rameno.

Death Wall vyčnívající z mraku dostala své jméno oprávněně. Dnes už ji však osázeli železnými žebříky, a proto tu zemře již jen málokterý turista.

 Příchod civilizace ohlašují všudypřítomné děti.

 Pod námi se rozkládá vesnice Bumasola, kterou jsme opouštěli v soboru ráno.

Nenechme se však zmást. Tato část sestupu patří k nejnáročnějším.

 Zemědělství tu opravdu vzkvétá.

Přestávky mezi sklizní jsou vítanou chvílí k družnému rozhovoru.

 Tato dáma vyráží na své políčko bez bot a s obrovskou motykou. Ženy tu jsou velice pracovité.

Škoda, že ti utekla.

 

 Úkol: Vybarvěte Ondru. Na čelenku použijte žlutou.

 Brzděte pane, jinak se s těmi osly srazíme.

Z Bumasoly sjíždíme bahnitou cestu zpět do Budadiri na našich oblíbených boda-boda.

 Paní domácí nás vítá tradičním kukuřičným teplým pivem.

No já se tedy nenechám dvakrát pobízet.

 O hosty se v kempu stará i její vnučka.

 Zdá se, že si nad námi myje ruce.

Ale ne, to jsme ji jenom přizvali k večeři, kterou nám přinesla.

Ve vesnici tu oslavují vstup do dospělosti.

Pro místní chlapce to ovšem znamená, že ve věku čtrnácti let musí podstoupit obřízku.

S rituálem se pojí i změna společenského statusu. K chlapcům se od té doby chovají jako k mužům.

I když bych toho rád dosáhl i doma, dnes večer se raději zamkneme.

   Přes překotný rozvoj zemé je ale jisté, že tento národní park bude perlou perly Afriky i nadále... Pořad pro vás vyrobila tvůrčí skupina Aleny Poledňákové a Vladimíra Tišnovského.