Hakuna s Matátou

Asatumunya - Asatumonana

Sabbiiti

Nejprve si prosvištíme některá slovíčka:

Asatumunya – Třicet čtyři

Asatumonana – Třicet osm

Sabbiiti - Týden

Enkima – Opice

Oguga – Plavat

Okugalawo – Zavřený

Okwooza – Praní

Okutegeka – Organizovat

Na úvod prosíme laskavého čtenáře, aby přijal naši omluvu za dlouhé chvíle mlčení. Sušení tabáku a kávy, pozorování stavby vosího hnízda a lekce silent jógy si vyžádaly všechen náš drahocenný čas. Ve vzácných chvílích odpočinku, jsa odhodláni chopiti se pera, byly naše úmysly zmařeny císařskými řezy (je zřejmé, že se nejedná o žádné zákusky), porody, malarickými testy a jinými patáliemi. Rozhodli jsme se proto vše napravit ve zvláštním týdenním vydání s mimořádnou dávkou fotografií. Pohodlně se tedy usaďte a dopřejte si víkendové odpoledne v krajině lidojedů, indických motorek a přerostlých vos.

Sobota

Sobota je klidná

neděje se nic

doufáme, že zítra

bude toho víc

jen na sále Ondřej

do dělohy ťal

čímž Africe rázem

nový život dal

Neděle

V plánu výlet máme

císař zdržel nás

my se však nedáme

OK, končíme s rýmováním, stejně nám to nejde…

Honza se zájmem pozoruje komára. Leze po síti a úporně se snaží prolézt skrz. Marně. Moskytiéra funguje. Jen je poněkud zvláštní, že je komár na vniřní straně.

Dneska se umyjeme. V džungli. Tam za Buikwe je ukrytý hotel s bazénem. Osazenstvo: Eliška (B), Ondra (docela B), Betty (Č), Honza (zatím B), Bára (strašně B). Sraz je v jednu. Není. K obědu si dáme císaře. Incision time 12:37. Úkol zněl jasně: potkáme se do dvou hodin. Matka však má doma osm dětí a k devátému si přeje dárek: podvaz vejcovodů. Změna rozkazu: nesmí projít za žádnou cenu. Honza se Sharon si rozdělí tuby a zásah do populačního růstu Ugandy je hotov. Na sraz přicházíme ve tři.

Můžeme se jít koupat, ptáme se zřízence u brány resortu? To nemůžete, dnes je tu zájezd cvičenců silent jógy. V bazénu. Zaposloucháme se a skutečně. Kromě řevu opic neslyšíme nic. A když budeme mlčet? Ondra se ujal role vyjednavače. Nakonec jsme se dostali až k majiteli hotelu. Po chvíli ticha nás pustil do hotelu. K bazénu ale nesmíme. Fotíme opice a kupujeme Betty pivo. Sobě ještě navíc Black label Johnnie Walker. Panák 12-tileté skotské stojí 48 kč. Pijeme na žal a přemýšlíme o koupi celé lahve. Polovina zájezdu je totiž za námi a myšlenky na návrat nás zatím pranic netěší. Mlčíme s cvičenci. Betty chytí opici. Vedro a silné pivo jí v tom pomůžou. Přijedeme večer a ve vesnici objevíme hranolky s pop-cornem. Sula bulungi, Betty. Sula bulungi, guys.

Pondělí

Housenka je zakuklená. Ondra taky. Housenka nevylézá už příliš dlouho. Však já bych taky nevylezl, kdybych byl takhle zakuklenej, říká Ondřej. A nevylézá.

Grace vaří kasawu. Obdivujeme domácí pařák. Dospod velkého hrnce naskládá řapíky banánových listů a zaleje vodou. Na ně pak vrstvy jídla zabalené do celých listů. Takhle připraví i tři chody najednou. Eintopf po Africku.

Se Sharon na ward round (chybně dříve interpretované jako ward run. Vážně? V Africe??). Na mužském oddělení jednoduché záležitosti – UTI, PUD, RDT a LAP. Říká vám to něco? Nám taky ne. (Později se dozvídáme, že jde o Urinary tract disease, Pyloric ulcerous disease, Rapid diagnostic test na malárii a Low abdominal pain).

Leží tu ale lahůdka. Alkoholikovy abstinenční příznaky. Vidíme, co by nás čekalo, kdybychom pili nebo pít přestali. Pokud pacient dojde až do deliria, má zvláštní taktilní halucinace – nejčastěji se mu zdá, že po něm lezou brouci. V Africe nepříjemná záležitost.

Podruhé v životě také vidíme Wernickeho-Korsakovův syndrom. Pokud se pije dlouho a důkladně, dojde k zvláštnímu poškození paměti. Alkoholik konfabuluje. Nejde o lži, mozek si prostě vymýšlí informace a zaplňuje jimi díry v paměti. V praxi to vypadá tak, že si postižený myslí, že někde vlevo dole něco četl a ono se ukáže, že žádný takový článek neexistuje.

Pacient nás vesele zdraví a v Lugandě nám s úsměvem oznamuje, že jsme mu včera konečně pokáceli stromy na zahradě. Pravda je, že jsme včera byli u Jane. Místo oběda jdeme vrátit lahve. Po cestě se nám konečně podaří koupit několik listů tabáku viržinského. Bylo to nutné z pracovního hlediska. Ondra je již týden přikován k telefonu a studuje proces výroby doutníků.

Myjeme, vážeme, věšíme, sušíme. Honza ponechává záležitost odborníkovi a jde se připojit k Sharon a kýle. Bassiniho plastika (bez síťky) je nám již jasnější, doma většinou vidíme Lichtensteina (tříselná stěna se podkládá síťkou). Ke konci však k Sharoninu veselí trpíme. Šourek tu po operaci přišívají ke kůži břicha jako prevenci hematomu. V tento moment většinou urychleně opouštíme sál s velmi nepříjemným pocitem kdesi hluboko.

Úterý

Ráno chceme jít běhat. Prší, nejdeme. Chceme prát, prší, nepereme. Nezbývá nám, než jít zase jednou včas do nemocnice. Joel nás bere na tour de oddělení. Na general wardu leží několik mladých školaček. Popáleniny, páska přes oči, zmatenost, křeče. Vypadá to, jakoby zase hořelo na internátě. Doktor vyvětluje, že v noci při bouřce do školy uděřilo. Poprvé vidíme úraz bleskem (zdravíme Vaška Kašpara).

Odpoledne císař s Joelem. Dnes je na řadě Ondra a doktor mu asistuje. Jeho druhý císař (Onrův, Joel jich má v osmadvaceti letech na kontě něco přes 750). Vše jde dobře. Profesor učí, jak vytáhnout dítě z dělohy. Prckovi se ale nechce křičet. Honza využívá své superschopnosti, že se mu v náručí rozbrečí všechny děti. Naštěstí to funguje i tady. Mámu došijeme. Ondra píše papíry. Honza ho fotí. Konečně chápeme výraz „zpocený až na prdeli“. Dnes to tedy nebylo tak zlé.

Vyprali jsme si. Tentokrát už i Honzovy ponožky naznačují, že byly kdysi bílé. Sousedka nás chválí. Díky za tento krásný den. Káťa: je jí 30, pracuje jako sálová, bydlí tu se svými 4 dětmi a sestrou. Vstává vždy před šestou, vypere v ruce tři pračky, osprchuje se a v sedm už je v nemocnici a vždy jí to hrozně sluší. Její tempo vydá za celý zbylý personál. Druhé nejmladší dítě Atta (alias Brečunk) se nás zatím trochu bojí, ale skrze hru v kopanou pomalu dosahujeme pokroků.

Bubny v dáli naznačují, že začíná mše. Jako doma přicházíme na kázání.

Do noci procházíme složky pacientů. Připravujeme se na zítřejší přednášku. Poprvé za celý pobyt jdeme spát v 10, ráno opravdu chceme jít běhat.

Středa

Budík v 6:30. Vybíháme líným ránem. Skutečně, je to tak, žádný sen. Po měsíci. Ranní běh přináší slastnou pomstu. Místní rozhlas nás zastihne až na konci vesnice. Oba na něj křičíme něco ve smyslu „ty **** my už jsme dávno vzhůru! Na nás si dneska nepřijdeš“. Při návratu ve vesnici kupujeme sumbusu. Nová delikatesa po které se můžeme utlouct. Šátečky z listového těsta plněné black eyed peas osmažené v jezeře oleje.

V osm sraz s Joelem. Máme nachystanou předcísařskou přípravu. Děkujeme Jirkovi za konzultace. Začátek je v osm třicet. Sedí tu údržbář, sestra Sharon (která každý den vstává ve čtyři a prý se za nás modlí – aplikujeme sv. Františka z Assisi a jeho tezi, že bratr spánek se také modlí k Bohu) a samozřejmě Káťa (opět jí to velmi sluší). Během Joelova úvodu se schází celý personál a v devět máme plné hlediště. Tyhle přednášky se konají každou středu vždy na předem domluvené téma. Probírají všechno od nemocí přes management zařízení po důchodové spoření a finanční gramotnost. Dokoktáme to do konce, pak je otevřená diskuze, všichni se zapojují. Joel má radost, my taky.

Po obědě jsme unavení a usínáme. Ze spánku nás budí pocit, že se něco chystá. Na sále bude obligátní císař. Negativní zprávou je, že chce asistovat Bára. Pozitivní zprávu však přináší pacientka, přesněji HIV pozitivní. Bára ochotně předává žezlo Honzovi.

Večer jdeme na porodnici. Ondra si tu ráno odložil jednu prvorodičku. Porodí si svého prvního prcka. Pak ještě zašívá natrženou hráz. Hodně krvácí, rána je nepřehledná, Ondra se jako vždy pořádně zapotí. Honza ho uklidňuje, že být manželem, určitě nic nepozná.

Joel nás zve na vepřové. Bereme Báru, i když maso nejí. Ocitáme se v černé kuchyni. Na háku visí kýta, řezník odřezává kusy masa a porcuje je na špalku mačetou. V koutě žhne pec s komínem, který má zřejmě dovolenou. Sedáme si pod strom, z oblohy svítí hvězdy, kolem se potulují psi. K dokonalosti chybí už jenom pivo a tak si ho dáme. Po cca jednom dalším přináší servírka/řeznice/hostinská obrovskou mísu masa (a kůže a kostí a špeku) a zeleniny. Doplňujeme tuk a proteiny a chuťové buňky hlásí dobytí ráje. Jako příbor nám slouží vlastní ruce a tak se s doktorem a anesteziologem pouštíme do díla. Za deset minut jsou dvě kila masa pryč. Joel se tváří nechápavě jak Travolta a ptá se, kam to zmizelo. Spát jdeme s úsměvem na mastných hubách.