Hakuna s Matátou

Annamuemu - Annamubili

Kusisinkana

Nejprve si prosvištíme některá slovíčka:

Annamuemu – Čtyřicet jedna

Annamubili – Čtyřicet dva

Kabuyonjo - Záchod

Okutya – Strach

Ejamba yembizzi – Vepřové maso

Kusisinkana – Randit

Pokud člověk stráví měsíc a půl převážně na porodnici, musí si, byť to běžně nedělá, začít všímat vztahů mezi lidmi. Neděláme si nárok na úplnost nebo přesnost, rádi bychom ale napsali pár řádků o tom, jak vypadají africké vztahy z našeho pohledu.

První věc, která nás trefila do očí (dobře, druhá - první byl červený prach) byly zástupy malých dětí všude kolem. Hrají si v hlíně mezi odpadky ve velkých skupinách, většinou mimo dohled dospělých. Mámy jsou doma, v práci nebo na polích. Blízko nich jen nejmenší batolata a novorozenci, které si šátkem přivazují na záda. Starší děti bývají ve školách. Běžné jsou internáty, ve kterých tráví tři měsíce v kuse. Návštěvy rodičů se konají jednou měsíčně. Že by si s dětmi hráli, toho jsme si zatím nevšimli.

Ženy. Mateřství je napůl požehnání a napůl povinnost dobré ženy. Pokud se někdy mluví o lenosti Afričanů, ani v nejmenším to neplatí o ugandských ženách. Rose, obchodnice odnaproti pracuje 6:00 – 22:00, sedm dní v týdnu, celý rok kromě Vánoc a Velikonoc. Jsou velice schopné a organizované. A krásné (vyprávěli jsme o Kátě?) Pokud sedíte u stolu a vedle není židle, ugandská žena si vedle vás klekne. Někdy i když vám něco přinese a podává. Mluví velmi potichu (zdravíme Čendu). Novorozence balí do tisíců přikrývek, takže nejste schopni odhadnout, jestli je dítě skutečně už na světě. Domácí násilí je alespoň na vesnici na denním pořádku. O znásilnění se nemluví, ani když vidíte přímo před sebou v nemocnici důsledky. Rády se strojí a za pár šilinků vymyslí pestré kombinace. Chodí perfektně upravené (bílá je zde vždy bílou). Mimochodem symbolem krásy nejsou velká prsa ale zadek. Je to poznat na figurínách v obchodech a na tom, že si ho často vycpávají.

Muži. Přichází a odchází. Tvoří samostatnou jednotku společnosti. Druhou pak děti se ženami. Málokdy je vidíte s rodinou pohromadě. Často je od sebe dělí veliké vzdálenosti, pracují i 400 km od rodiny a vídají se i jen jednou měsíčně. V lepším případě (velmi často) proto, že stejně jako ženy dřou 24/7 na zabezpečení rodiny. V horším případě (také relativně často) mají žen několik v různých domech a svou návštěvou střídavě poctí tu či onu. Baví se hlavně s jinými muži, po večerech sedí na zápraží, u Henryho, v baru a usrkávají omwenge nebo jedí čikomando. U toho sporadicky klábosí. Midwives vždycky roztají, když muž doprovází ženu k porodu, častěji tyhle záležitosti řeší něžné pohlaví v rámci svého druhu – s porodními asistentkami a matkami. Při bolestech pak všehny volají své mámy. Chlapi přetékají testosteronem a občas není kde energii vybít. Na motorkách jezdí s klapkami na očích a cihlou na plynu.

Veliké rodiny jsou tu silné. Pokud dítěti umře máma s tátou, téměř vždy si je někdo z okolí vezme k sobě. Jedna porodní asistentka v nemocnici živí dvě děti od svých sester střídáním denního a nočního zaměstnání současně. Jednou za čas se sejde celý rodinný klan, aby se představily všechny nové přírůstky. Setkání může trvat i několik dní a zúčastnit se mohou (podle velikosti rodiny) až stovky lidí.

Chození je vůbec věc. Dva zamilované, poevropsku se držící za ruce tu nepotkáte. Před rodinou se vztahy oficiálně tají až do zásnub. Takové ty postelové záležitosti se často odehrávají v polích za vesnicí mimo dohled. Místo květin je symbolem (a zvykem) začátku vztahu pozvání dívky na kuře s hranolkami. (na tomto místě musíme podotknout, že v době, kdy jsme se to dozvěděli, jsme již podle zmíněných měřítek chodili s polovinou vesnice) Symbolika držení za ruce nebo líbání přichází ze západu, na vesnicích ještě příliš není. Vztah dvou se pozná podle doby strávené spolu, témat rozhovorů a toho, že dívka hledí přímo do očí svému protějšku. Jinak je dobrým zvykem sklopit zrak. Naše, silou pevné vůle podepřené, úsilí dívat se dívkám do očí je zde tedy společensky nevhodné a my se podřídili požadavkům bontonu. Po návratu domů prosíme ženy o prominutí, než si zase navykneme. Jiné zvyky budeme muset odbourat rychle – je běžné, že se tu při rozhovoru za ruce přátelsky drží dva muži (my dva jsme se stále ještě natolik neskamarádili).
Poznámka na závěr: Uganda je země dvou světů. Jako u nás v devadesátých letech se tu mísí původní a západní, až agresivně komerční život. Ten druhý připomíná euroamerickou společnost a týká se hlavně Kampaly a vzdělaných lidí (včetně doktorů v nemocnici). Naše povídání bylo o lidech žijících na vesnici, postaru.