Hakuna s Matátou

Annamonana - Annamwenda

Musamize

Nejprve si prosvištíme některá slovíčka:

Annamonana – Čtyřicet osm

Annamwenda – Čtyřicet devět

Musamize – Příslušník tradičního náboženství

Mukatuliki – Katolík

Mukulisitu – Křesťan

Muyudaaya – Žid

Musiraamu – Muslim

Museveniside – Adventista Sedmého dne

Sobota

Heslo dne: Ondra má páteř a Honza přitahuje pozitivní lidi. Alespoň podle toho, že pátá spinální anestezie panu Kráčmarovi zaplula bezpečně tam, kam měla. Kdyby pak pacientka nepotřebovala navíc pethidin a ketamin (mňam), bylo by to dokonalé. Rovněž podle toho, že na pátou HIV pozitivní pacientku pod nožem stačilo panu Reslerovi sedm císařů. Fušujeme si tentokrát do řemesla – léky proti HIV v krvi interagují se spinální anestezií a často je potřeba přidat něco proti bolesti. Zvlášť, když je břicho po předchozích několika operacích posrůstané a všechno tahá za všechno.

S osobními čísly roste i náš vděk nemocnici a Charitě. Za skvělou ugandskou práci i zkušenosti pro nás. Jo a Ondra si v sobotu taky říznul, aby mu to nebylo líto. No aby si pan Resler nerejpnul.

Ve čtyři odpoledne vylézáme ze sálu na snídani [nutno přiznat, že jsme se ráno vzbouřili kohoutovi, budíku s melodií kokrhání zaživa opékaného kohouta, rozhlasu, sboru brečících dětí, donekonečna stejných melodií Gracina přehrávače (pro muzikanty C, F, C, G x 568, pak jedno A moll a znova) i volání slunce]. Vstali jsme po pansku, jakmile na hodinách odbil dvouciferný čas. A hned z postele na sál. Zřejmě to však nebylo tak zlé, protože doktorka Sharon asi po noční nezvládla všechny ranní úkony ze seznamu a v převlíkárně nás uvítala v pyžamu. Tedy - loučíme se ve čtyři – my na snídani, Sharon do postele, pyžamo stále na sobě. Vážně pouvažujeme o osvojení ugandského time managementu ve věcech oblékání.

Večer píšeme blog. Průměrný čas od otevření počítače do uploadu je kolem tří hodin. Problém je však s pamětí. V africkém bezčasí už předvčerejšky rychle blednou. Chybí nám předpřipravené texty Máry Prchala – evidentně nejsme jediní, komu dělá problém sestrojit kloudnou českou větu.

Neděle

Vyrážíme k Ssezibwa falls. Směrem na Mukono nebo spíš až tam. Taxíky jsou vlastně malé minibusy s řidičem a náhončím-výběrčím. Jsou určené pro 14 lidí, obvyklý průměr je 20. Prach nás rychle obalí ze všech stran a vypadáme jak plátky červené řepy mezi karbanátky. Náhončí-výběrčí dostane za úkol vysadit nás v Kayanje. Když spatříme cedule Mukono, ptáme se, kde Kayanja je. Několik km za námi, odpoví s klidem. Nasedáme do taxi v opačném směru a prosíme náhončího-výběrčího, aby nás vysadil v Kayanje.

Ssezibwa je malý, ale hezký vodní přepad. Když o něj projevili zájem turisti, byl obehnán plotem s budkou a chlápkem u kasy. Všechny vstupy mají různé ceny pro Uganďany a zahraniční turisty. Někdy i o řád. Snažíme se vypadat jako místní. Strážný kupodivu na hru přistoupí. Banange.

Potkáváme indickou rodinu, místní babičku, studenty prestižní kampalské střední v oblecích a s vlastním autobusem a natáčecí tým levné ugandské telenovely s dronem a kamerou. Hraje to tu všemi barvami – po mostě se prochází bílá huba! Ukazujeme si na ni jako děti ve vesnici na nás. Asi jsme se asimilovali.

Na skále za vodopádem sedí chlapík v džínech a košili. Vedle něj halda hliněných nádob, železná kopí a doutnající kmen stromu. Šaman. Musamize. Jsme trochu zklamáni, hlavně zjevem. Jeho specializace jsou duchové lovu. Tak to naše specializace jsou duchové fazolí, přidává Ondra. Mají tu někde i vymítače? Chlapík vidí, že z nás nic nekápne a tak nenuceně vypráví o svém řemesle, kdy za mírný poplatek naklání skryté síly na stranu lovců. Faktem je, že bez té hromádky mincí se za antilopami asi běhá snáz. Občas přinesou kromě peněz kozu, kterou tu zabijí, a krev nalejí do nádob, odkud si ji pak duchové časem vezmou. Snad se tu kdysi mělo obětovat i dítě. Dneska jsou duchové v Ugandě asi přežraní, napadá Ondru.

Ssezibwa river – to jméno má něco společného s plodností. Kdysi tu prý jedna žena porodila do vody a od té doby ji sem chodí páry prosit o plodnost. Takových bohyň v Česku je, myslí si Honza..

Na skalních římsách výše jsou prý musamizovi kolegové. Skutečně o pár metrů dál posedává skupinka atestovaných šamanů se soukromou praxí a baští. Vévodí jim rozložitý černoch, ne nepodobný šéfovi světských u českých poutí. Nejen vzhledem ale i vlídností. Jakmile Honza vyfotí první fotku, světskej sebere šutr a hodí ho po něm. Asi jsem mu ukradl duši. Nebo ducha. Teď nevím, přemítá kamenovaný, bera nohy na ramena.

Náboženská různorodost ale nepřekvapí. Tak třeba nemocnice – doktoři: katolík, evangelička a adventistka. Sestrák: protestant (občas zdraví Salam aleikum). Anesteziolog: anglikán. Plackař a fazolář: muslim. Všichni spolu pečou, respektují se a nikdo nikoho neutlačuje. Banange again.