Hakuna s Matátou

abilimumuenda asattu asattumuemu

Vizita

Nejprve si prosvištíme některá slovíčka:

Abilimumuenda – Dvacetdevět

Asattu - Třicet

Asattumuemu – Třicetjedna

Sente- Peníze

Za nemocnicí si pere prádlo. Moc jí to sluší. Holky tu neohýbají záda, spíš jejich postoj připomíná úhlové pravítko. Asi jako při tělocviku při snaze dosáhnout na špičky. Úkaz odstartuje hlubší debatu.

Bůh musí bejt na ženský. Jak by jinak mohl věděl, jak stvořit něco tak krásnýho. - Třeba to byl úspěšnej pokus. Víš, jak myším na Stanfordu dali do hlavy elektrody a ty sputily orgasmus pokaždé, když zmáčkly tlačítko. No a ty myši se umačkaly k smrti. Taky věděli, i když nikdo z nich nebyl myš. - Nojo, jenomže to ti chlapi znali ženský a věděli, jakou oblast mozku myšáka stimulovat, to by znamenalo, že musí existovat nějaká paní bohová... - No to by vypadalo. Dokážeš si představit ten spucunk, kdyby se Ježíš vrátil do nebe po tom extempore tady? To by bylo: Já ti to říkala, že je na to malej, že ho nemáš pouštět samotnýho a Země že je nebezpečná. - To jo, to by Bůh nemohl stvořit něco tak hezkýho, kdyby mu do toho furt někdo kecal.

Jdeme do nového ústředí Ugandian Czech Development Trust. Dnes se kolauduje a dokonce přijel i místní biskup. Mimo něj nás svoji návštěvou poctil ředitel ADCH pan Němec a jeho asistent pan Šimek. Takže biskuspká mše (750 mDuka) a představení dětí ze škol, které má Charita na starosti. Po návratu donemocnice nás čeká další maso. Leží tu boda-boda accident. Je podřený a roztrhaný na všech končetinách i na hlavě. Dělíme se na dva týmy a šijeme z obou stran. Když je zašito nastoupí sestřáci a začnou rány krýt. Infekce ze vší té špíny je strašák. Mezitím delegace dorazila do nemocnice. Připojujeme se. Pan Šimek nám předává plzeňský pozdrav od kamarádů z Prahy. Vřelé díky, Helčo a Jakube!

Další den vyrážíme s ředitelem Jamesem na míting do Entebbe. V Kampale se jdeme podívat na novou sanitku, která právě dorazila z Japonska. Ondra zapíná maják. Houká festovně. Japonské klikyháky neumíme, nikdo neví jak ji vypnout. Vypneme motor. Ondra zapíná megafon a hlásí: Nazdar nazdar Kampalo, jak se máš poránu? Gratulujeme řediteli k úspěšné akvizici! - Ondrovi je vypnut i megafon. Ale Jamesovi fakt gratulujeme. Za jeho působení (první místní ředitel) se zlepšila čísla nemocnice a mj. pořídila dvě auta včetně sanity.

Po cestě potkáme Bernie, pražské ředitelstvo a další pracovníky UCDT, pokračujeme do resortu. Po příjezdu jsme znechuceni – luxusní záchody S PRKÝNKEM, švédské stoly, barbecue, teplá sprcha, pizza, moskytiéra bez zastrkování za matraci! A kde jsou banány, kde turecký záchod a kde oblíbená ledová voda? Nicméně se nezalekneme a dobrovolně jdeme trpět.

Večer chceme jednat o nemocnici. Začínáme studiem oblohy, pak se přesouváme k Hitlerovi, Sovětskému svazu a jeho vesmírnému programu a končíme otázkami fungování katolické církve a života všeho vykoupeného lidu.

Večer je lepší hodnotit až ráno. Diskuse o nemocnici byla plodná. Ještěže jsme večer nic nepili, stihlo se toho tolik. Ještěže.. Kdybychom pili, bylo by to asi červené víno, které by nám po měsíci velmi chutnalo. A asi bychom ho vypili hodně. Ještěže se nepilo. Jinak bychom skončili vypovídaní a unavení až ve dvě hodiny a ráno by bylo fakt náročné. Během takového rána bychom málem zaspali a přišli na snídani s notným bolehlavem. Ještěže se nic z toho nestalo.

Po snídani, na kterou jsme nedorazili pozdě, jdeme hrát minigolf. Černí proti bílým, Bernadeta hraje samozřejmě s černými. Hrajeme bez rozlišováků. Kdybychom nevyhráli, jistě bychom si stěžovali na absolutní nerovnost povrchu, díky které byla hra spíše otázkou náhody. Naštěstí ale družstvo v bílém porazilo družstvo v černém, a tak se můžeme chlubit drtivým vítězstvím o celé dva body (174:172).

Jinak na upřesněnou – ředitelové stihli během těch dvou dnů asi pět jednání a tři přesuny. Program jim fakt nezávidíme. Bernie je asi taky dost upracovaná. Za dva dny ale jede navštívit rodinu domů (po osmi měsících tady), což ji docela přejeme (kdyby na nás nebyla tak přísná, přáli bychom jí to úplně).

Po cestě domů jsme přizvaní k obědu. Zkoušíme erithrejskou kuchyni. Kousky kozy na paprice, rajčatech a na hromadě chili. Donesou ji v malém stojánku jakoby na fondue. Uhlím si přitápíme pod kozou, koza přitápí nám.

Kampala je termitiště. Davy lidí v neuvěřitelné hustotě se hemží prachem a hlukem. Doprava se líně šourá kupředu. I v minimální rychlosti na sebe najíždí, troubí, naráží a vyhýbají se. Jediná hektická činnost tady. Kolem vidíme slamy chudší než Buikwe. Připomínají brazilské favely. Domů jedeme čtyři hodiny slepení červeným prachem, který pot změní v solidní cement.

Děkujeme vedení Charity za možnost povídat o nemocnici, teplou sprchu a čokoládu. Po dovolené se už těšíme na roztrhané nohy a banány naslano. Vevale!