Hakuna s Matátou

kuminemuenda abili

Okwanjula!

Nejprve si prosvištíme některá slovíčka:

Kuminemuenda – Devatenáct

Abili – Dvacet

Enkoko – Slepice

Empanga – Kohout

Okwanjula – Zásnuby

Somugole omukyala - Nevěsta

Dnes ráno nás zve místní midwife na zásnuby své sestry. Ptáme se, co na sebe. Máme jedny slušné kalhoty do kostela a žádný oblek. Asi budeme muset na nákupy. Honza jde na porodnici, Ondra na dětské. Na porodnici Honza odvede svou nejrychlejší práci. Ani ho to nebolelo. Část toho všeho, co na porodním stole bývá, spadne v té rychlosti na zem. Felista, nejdivočejí sestra nemocnici, v setině vteřiny řeší kontaminaci chrstnutím Sava na podlahu. Honzovy slušné kalhoty se mění rázem v batiku. Jednoznačně musíme na nákupy!

K obědu si vaříme kafe. Na šálek zveme i anesteziloga Edwina. Ondra mu připraví silnou černou kávu, jako pro pravého gurmána. Edwin při prvním doušku zkřiví ústa a nejspíše zrudne. Po druhém už se usmívá. Příště už chce jen pravou černou. Kupodivu... Svěřujeme se s problémem s oblečením a on nám nabídne, že nás vezme do Lugazzi. Paráda, po obědě jedeme nakupovat.

Edwin nás učí, jak si při cestování nezašpinit oblečení od všudypřítomného červeného prachu. Stačí si na sebe navléknout bundu. Jasně, ve třiceti stupních. Krámek s luxusním oblečením připomíná vietnamskou tržnici z devadesátek. Ondra má vybráno hned a fakt mu to sluší. Honza si pořád vymýšlí. Tuhle úzké v pase, tady široké nohavice, tyhle puky jsou velké, tahle barva rozšiřuje... Těžká práce. Hoarding spree jako na Arkádách. Vybrali jsme tradiční vyšívanou košili, černé kalhoty a lakýrky. Celý nákup za 350 000! Konečně jsme si jednou dopřáli! Zvláštní pocit utrácet v Africe za parádu... Edwin si dá po návratu černé kafe, my taky.

Tradiční ugandská svatba je levná záležitost. Kostel, večeře, pár lidí. Zato zásnuby! Nevěsta pozve všechny kamarády, kolegy, obyvatele vesnice a někdy i dva muzungy, kteří se zrovna potloukají kolem. 500 lidí. Zásnuby se konají na velkém otevřeném prostranství. Uprostřed je jeviště, po okrajích hlediště. Celé to připomíná amfiteátr. Tradice se tu míchá s modernou (a s kolotočářskou kulturou 90. let).

Tradice: místní kroje, uvedení manžela domů, banány k obědu

Moderna: 3D kamera, 2 profesionální speakři, dron, cateringová společnost

Kolotočařina: lampióny, konfety, světýlka na vánoční stromek a dělobuchy (zdravíme Mária). Speakři, kteří baví dav prefabrikovanými vtipy na úrovni 9O dB. Představování darů, komentování každé bankovky vybrané od hostů

Nevěsta vychází po pěti hodinách vítání a proslovů. Je to dlouhé. Chvíli před ní přišel na scénu ženich. V jeho tváři se značí naprosté znechucení. Tak ty vole, kdybych měl platit 10 mega za to, že mi o zásnubách budou na dvorku vyřvávat dva kolotočáři a přijde se sem najíst i kamarád strýce sestřenky mojí kolegyně z bývalé práce, taky budu otrávenej, zamyslí se Ondra.

Těšíme se na pařbu. Na tanec s černoškama, na pivo. Pivo dostaneme jedno, ale že v tom vedru bodlo! Konečně, v sedm večer to mezi místními začíná vřít, spíkři se umlčí, hudba zesílí a těla se začínají vlnět. Okamžitě vlítneme na parket, na tenhle moment jsme čekali. Po třech minutách našeho oslnivého řádění, při kterém jedno dívčí oko nezůstane suché, přichází Josef a doslova nás vláčí zpět k taxíku. Prý máme ve výpravě ženáče, kteří musí k rodinám. Pfff. Jestli jsme se učili císaře proto, abychom z pařmenů vyráběli domácí bačkory, tak to potěš embuzi, zamyslí se protentokrát Honza.

Celé to připomínalo nákladné divadlo. Dalo se v tom vystopovat hodně z tradice. I to, proč celá sláva vznikla. Celé to ale překryl nesnesitelný balast třpytek a levného efektu za nesmyslně veliké peníze v chudých podmínkách. Jedeme domů minibusotaxíkem a užíváme si klidnou krajinu teplé noci kolem silnice. Ta je všude na světě stejná. Zazpíváme kolegům, kteří jeli s námi, pro pobavení pár písniček. Když nám dojdou lidovky, vytáhneme Deset malých černoušků, Černý muž pod bičem otrokáře žil a Bílá bílá bílá ze Včelích medvídků. Kolegové jsou nadšeni, my taky. Dobrou.