Hakuna s Matátou

Kumineemu kuminebili

Ebirevu ne obulumi

Nejprve si prosvištíme některá slovíčka:

Kumineemu - Jedenáct

Kuminebili – Dvanáct

Ebirevu - Vousy

Makansi - Nůžky

Obulumi – Bolest

Ekikajjo – Cukrová třtina

Dítě bylo nejspíš mrtvé už když s ním matka přišla do nemocnice. Dva dny se otočily naruby.

Čtvrtek běháme s Joelem. Černobílá šmouha po nemocnici v porovnání s tradičním tempem ugandského života. Vyřízneme absces dvanáctileté holce. Na krátké spaní tu používají ketamin, anestetikum, které odpojí vnímání všech smyslů od vědomí a člověka pošle na výlet kolem Jupiteru. Proto se k němu přidává diazepam proti halucinacím. Bez diáče bych prosil, šeptá mlsně Ondra. Přichází diabetická noha. Odkud, nechápeme. Jednoduché cukry, aby v místní stravě pohledal. Asi, jak tu furt jezdí náklaďáky s třtinou, člověk se toho nadejchá, zamýšlí se Honza. Podminovaná pata, bez anestezie, babička se kroutí bolestí. Dobře pro ni, nemoc ještě tak nepokročila a příště snad bude ten metformin brát.

Po úterním porodním maratonu jdeme s Joelem probrat celý proces od začátku do konce podle ugandských pravidel. Hodinu a půl. Medici – vzpomínáte, kdy naposledy se vám doktor věnoval víc než patnáct minut a ochotně vysvětloval? Letz du a komersal brek. Máte deset minut na jídlo, pak na sál. Dva císaři a nádory prsu. V rychlosti ládujeme samotné kilové avokádo. Tušíme vydatný zdroj bílkovin, tuků a...potíží. Oba císaři jdou hladce, střídáme se, Ondrovi avokádo nestačilo, ale musí zůstat na sále a jen obětavý zásah Honzy a jeho rychlý obědový úlovek udrží ho při životě. Pak jde na řadu sedmnáctiletá holka s fibroadenomy prsou. Rostou a bolí. Prsa má ale hezká a není na nich na první pohled patrná žádná deformita. Čekáme malé uzlíky, Joel ale tahá cosi velikosti dvou malých jablek. Prsa jsou stále hezká, ale o číslo menší. Snad se holka moc nezhrozí.

V pátek po vizitách je v nemocnici klid. Joel píše papíry. Nic pro nás. Jdeme prát. Nejdeme, dostáváme chuť na cukrovou třtinu. Ve stánku leží i prapodivné listy, prý čaj, kupujeme. Uvařili jsme prémiový vývar z bobkového listu oslazený ekikajjo. Jdeme za sestrou Sharon, jestli by nám neprodala dva skalpely. Potřebujeme se oholit. Ondra zapíchne Honzovi čepel do tváře, na usmířenou nalévá panáka Šašinkovice (nejednou nás vytáhla z průseru - doslova). Zakládáme Barber-shop Wrestling&Kalin.

V nemocnici je dnes velké prádlo. Po dvou týdnech období sucha konečně neprší a my nemáme žádnou výmluvu. Jinak leje každý den. Kolem lavoru obchází dvanáctileté pískle a směje se. Usmíváme se na ni taky. Po chvilce se na to nevydrží dívat a už pere Honzovi trenky na spaní! Program ruční praní, na dvacet, bez předpírky. Ondra dělá že mu to hrozně nejde a za chvilku má taky vypranou oblíbenou košili.

Dozvídáme se, co vše děláme špatně, jak mydlit, máchat, ždímat, sušit. Holt co nás doma nenaučili... Rady od mistra s černým páskem v praní bereme smrtelně vážně. Původně bílé ponožky mění barvu z cihlově červené na světle oranžovou. Jsme spokojeni a věšíme.

Jdeme na fajfku, potkáváme Joela. Směje se nám, vypadáme prý jako Rusové. Vracíme se kolem porodnice, je tam rušno. Na stůl vylézá dvacetiletá prvorodička, před hodinou ji sem odněkud poslali pro nepostupující porod. Distressed baby. Dopplerem měříme puls 134, to by mělo být vpořádku. Dítě ale nechce ven. Po každé kontrakci se hlavička vrací zpět. Úzké porodní cesty, nebo pupečník kolem krku? Volají Sharon. Srdce plodu neslyší, zvuk z Doppleru se jí taky nelíbí, dítě je možná mrtvé. Matka má puls 90, od ní to nebylo. Tak co jsme to do háje zachytili? Matku nechce zbytečně zjizvit. Zkusíme to ještě dvakrát a pak na sál. Spěchá se a i když Afričani spěchat neumí, snaží se. Posloucháme srdce plodu a stále nic neslyšíme. Sharon se směje opravdu v každé situaci, snaží se dodávat optimismus. Tentokrát ale moc pozitivně nezní. Honza jde asistovat, Barča s Ondrou k resuscitačnímu stolku. Doktorka hlásí, že necítí tep na pupečníku. Resuscitace. Ondra s Bárou končí až nutnou chvíli po uplynutí povinné doby. Je to na hovno. Sprostě v Lugandě neumíme.

Jdeme na fajfku, mlčíme. Co na to říct? Alespoň, že matka je OK. Vracíme se kolem porodnice, zase rušno. Předčasný porod, potrat bez odloučení placenty a bolesti břicha v devátém měsíci. Napícháme kanyly, změříme tlaky, cévkujeme, zbytek řeší Sharon v pyžamu. Jsou 2 ráno. Jdeme spát.